„…Tento článek se nesnaží urážet žádnou konkrétní osobu. Pokud ale následující popis vystihuje tvé chování, zkus se nad tím zamyslet )“

Když jsem dneska přišel ze školy, nezmohl jsem se na nic jiného, než na pád na postel. Tohle se většinou stává, když člověk vykáže nadměrnou fyzickou zátěž. Ale s ničím takovým jsem se v tento den nepotkal. Zmohla mě totiž zátěž psychická. A rozhodně ne proto, že bylo potřeba pořádně oprášit mozkové závity. Něco je tedy špatně …

Špatně je to, že se zajímám o jiné věci, než ostatní. Tedy, špatně.. Z mého pohledu určitě ne, já prostě dělám to, co mě baví. Ovšem z pohledu těch ostatních (blbců) to špatně je. Jsem jiný prostě jiný. Ale ne jiný, jako zajímavý. Jsem jiný, jako že divný. A lidí, kteří ty ostatní přesně takhle posuzují je spousta. Ale proč? Je v tom snad závist? Nebo je to jen snaha shodit vás a tím se tak vyšvihnout?

Takový blbec se vyznačuje napřiklad tím, že své názory vnucuje ostatním. Vyřvává je. A když se setká s nezájmem, vůbec se mu to nelíbí. Tak začne škodit. Snaží se obrátit vaše přátele proti vám. Nebo je aspoň dostat blíže k sobě. A tak musíte neustále snášet tupé narážky, poslouchat ty provokativní žvásty. A vy musíte dělat, že vám to nevadí. Protože jiná cesta není.

A když si takový blbec najde něco, s čím vás může opravdu nehezky pomluvit.. Začně být opravdu zákeřný. Vy vlastně nic nepoznáte. Pokud je to některý z vašich blízkých, bude se chovat pořád stejně. Všechno v pohodě, vždyť jsme kamarádi. Já jsem se setkal s tím, že „kamarád“ mi zrovna něco říkal a přitom v tu samou chvíli další osobě psal na mobilu něco úplně jiného. Zřejmě psal o tom, jaká je to sranda.

Ale o vlastních zkušenostech tohle být nemá. Já tady přece nechci nikoho shazovat. Přece se nebudu snižovat na jejich úroveň. Je spousta věcí, které proti nim mám. Ale tady je to k ničemu. Já k nim dojdu a řeknu jim to. Ať se jim to líbí nebo ne.

Já tedy můžu zcela s klidným svědomím říct, že takový nejsem. Ale pociťuji obrovský tlak ze všech stran. A už je to jen o tom, jestli jsem sto odolat, nebo to vzdám a podlehnu. A přidám se mezi ně. Zatím se držím. Zatím …

Do soutěže se přihlašuje spousta lidí, ať už těch co opravdu chtějí něco dokázat (a taky na to třeba mají), nebo těch co tam jdou, jak se říká „z prdele“. Neviděl jsem všechny díly, ale když tam byl zrovna někdo z lidí, co doopravdy přišli za účelem zpívání, tak nějak mě to potěšilo na duši. Vidět ty talentované, z postupu šťastné soutěžící.. To se mi opravdu líbí.  Ale když se na to podíváme z jiného úhlu.. Je to až odporně komerční. To je opravdu hnus, co všechno se děje kolem toho, bulvární noviny hned hledají nějaké skandály zpěváků.. Já ale nehlasuju, bulvár nečtu. A soutěž si užívám. Kdyby to někoho zajímalo konkrétně, svým projevem mě zaujala např. Markéta Konvičková, Monika Bagárová nebo Martin Chodúr.

Jak už jsem podotkl, setkávám se s různými názory na tento pořad. Někdo to sleduje pořád, zná uplně všechny, ví co kdo zpíval.. A někdo řekne, že je to absolutní blbost a totální zráta času. Já nechci zase tvrdit, že je to něco, co by měl každý vidět.. Ale osobně to celé vnímám především jako soutěž plnou lidskosti, krásy a nefalšovaného projevu citů ..

V naší škole se v poslední době nedá mluvit o žádném kolektivu. A to rozhodně není problém jen naší školy. Jednotlivé třídy – tedy skupiny stejně starých „dětí“ jsou různě členěné. Dáme si jednoduchý příklad. Ve třídě se najde nejen fotbalista, ale také kluk který nadání pro sport od Pána Boha nedostal. A to v dnešní době většinou znamená, že se tihle dva spolu nebaví. Příkladů tohoto typu bych mohl uvést ještě spousty, pochopitelně i mezi opačným pohlavím. Jednotlivé skupinky se neustále popichují, jedna shazuje druhou. Já si prostě nemyslím, že je to tak správně. Kdybych aspoň viděl nějakou snahu, ale to bych asi chtěl moc. Neustále slýchávám – „hej kluci, Pavel normálně nevěděl, jak včera hrála Sparta, no neni to debil?“. Copak je tohle normální? Kde je psáno, že je odlišnost špatná?

A co když se najde den, kdy se jedna ze skupinek nedá dohromady a takovýhle čutálista tam sedí jen jeden? Nudí se a nemá s kým si povídat. Ovšem tohle se mně nikdy nestane. Někdy se docela v pohodě bavím i s lidmi, které nemám zrovna v lásce. Něco odkývnu, snažím se najít společnou řeč. A když se objeví najednou něco k posměchu? Myslím si to pro sebe a jsem zticha. V první řadě přemýšlím, jak bych se cítil na místě té osoby. Určitě ne dobře. Takže opět, chovám se tak, jak sám uznám za vhodné, neřídím se podle většiny …

Jako další příklad bych mohl uvést obyčejnou procházku městem. Potkáváme spousty lidí, jak mladších, tak starších. Já s přátelským úsměvem zdravím téměř každého. A ostatní? Jako kdyby nikoho jiného neviděli. Roztahují se po chodníku, do někoho semtam pro legraci vrazí. Dokonce když jde kolem jejich známý, tak se prostě otočí. Mám pocit, jako kdyby jim pouhopouhý pozdrav něco dělal … Pochopit to nedokážu. Vidíte to podobně? Chovejte se tak, jak sami uznáte za vhodné. Ne vždy je dobré zapadat do kolektivu. Věřte mi, i pozdrav s milým úsměvem od hodné postarší paní dokáže zpříjemnit den. Tak do toho, zkuste to!